Ptáci

Při pití, či koupání můžeme spatřit všechny naše běžné druhy. Zážitek je pozorovat v letu pijící vlaštovky nebo opodál hnízdícího konipasa, jak „likviduje“ v proudu vodopádu trus svých mláďat. Při troše štěstí bychom mohli zahlédnout také plachého střízlíka. Méně pravděpodobná je už návštěva ledňáčka, volavky nebo čápa černého. Tyto tři druhy ptáků jsou sice rybožravé, ale v zahradním jezírku jejich návštěva spíše zážitkem. Opravdové škody může volavka, rybožravá kachna či kormorán způsobit pouze ve velkochovech ryb, kdy jim rybáři při vysokých obsádkách ryb na malém prostoru, připraví doslova hody.

Kachna divoká (Anas platyrhynchos), zvaná březňačka

Je naše největší plovavá kachna. Patří také mezi nejúspěšnější druhy ptáků, který se byl schopen naprosto přizpůsobit rychle se měnícím životním podmínkám. Z kachny divoké byla později vyšlechtěna kachna domácí(Anas platyrhynchos f. domestica).

Rozšíření
Kachna divoká se vyskytuje na celém území Euroasie a Severní Ameriky. Obývá nižší polohy, jejím biotopem jsou tekoucí i stojaté vody, ústí řek i mořská pobřeží. Lze jí nalézt i v městských prostředích, na které se dokázala výborně přizpůsobit.

Nejhojněji je zastoupena v Rusku (asi 800 000 párů), Německu, Nizozemsku, Polsku i Finsku (zhruba 60 % evropské populace) a celkový počet kachen divokých v Evropě je odhadován na 5 - 8 milionů jedinců. V Severní Americe je počet odhadován na 17 - 18 milionů kusů.

První kachna divoká se rozhodla v Praze vyvést mláďata roku 1915. V Česku je rozšířena na většině území do vysokých poloh a koncem 90. let byl počet hnízdících párů v Česku odhadován na 30 - 60 tisíc kusů.

Popis, chování a některé zvyky
Kachna divoká je velký pták dorůstající 50 - 60 cm. Hmotnost se pohybuje okolo 690 - 1300 g a rozpětí křídel činí 81 - 95 cm.

Kačer se od kachny liší hlavně výrazným zbarvením, které je nejvýraznější na hlavě a krku, které bývají tmavě zeleně lesklé, zobák je zelonožlutý. Jinak je samec sivý, s hnědou hrudí. Na zadním okraji křídel má kovovomodrobílý lemovaný pás. V období rozmnožování je peří samečka nezaměnitelné se samičkou. Ale i zobák poskytuje rozpoznávací znak: samci ho mají tmavě žlutý a naproti tomu ho má samička hnědý, někdy až hnědočerný.

Tak jako u mnoha jiných druhů ptáků se i kachna divoká vyznačuje výrazným pohlavním dimorfismem, kdy samička není tak pestře zbarvena jako sameček (resp. kačer) a má hnědočerné ochranné zbarvení. Jediné nápadné místo je na zadním okraji křídel, které odpovídá samčímu.

Kachny mění peří jednou do roka. Mají asi 10 000 pírek a ochranných per, které je chrání před vlhkem a chladem. Svoje peří si mastí tukem, aby nepronikla peřím žádná voda. Mazová žláza produkuje tuk. Kachna ho vytlačí zobákem a roztírá po peří. Nehnízdící ptáci se v době pelichání letek shromažďují na společných „pelichaništích“. V této době jim vypadají najednou všechna pírka z letek a ptáci jsou po dobu 20 - 21 dnů neschopni letu, přičemž kačeři pelichají počátkem června, kachny v době vodění mláďat.

Na vodě kachnu nadnáší vzduch. Ten se drží mezi peřím a krycí pera vzduch zadržují. Spolu s tukovým vakem pod kůží zabraňuje uzavřená vzduchová vrstva, aby kachna vychladla.

Známým a nesmírně zajímavým jevem je imprinting (vtištění) vylíhlých kachňat na prvního živého tvora, kterého vidí a který pak pro ně představuje po celý život schéma rodiče nebo sexuálního partnera. Nejcitlivější období je osmá až dvacátá hodina života, kdy si vtiskává podobu matky, kterou se může stát slepice, ale i člověk, nebo dokonce i pohybující se neživý předmět (např. míč).

Kachny divoké bývají hluční ptáci. Samice vydává kvákavé a hlasité „kvák kvák kvák kvák“ (řada slabik, z nichž je první nejhlasitější a nejdůraznější), samec přidušené a hluboké „reb“, při vzrušení často opakované. Kachny divoké žijí v párech, které se tvoří již na podzim v říjnu a listopadu na společných shromaždištích.

Potrava
Kachna divoká hledá potravu jak ve vodě, tak i na souši. Potrava je rostlinná i živočišná, většinou převládá složka rostlinné potravy (91 %), ale v létě a na podzim se zvyšuje dávka živočišné stravy. Mezi živočišnou potravu patří ryby, žáby, plazi, savci včetně myší a hrabošů a dokonce i zbytky mršin. Mezi rostlinnou převážně různé druhy trav.

Rozmnožování
Tok kachen divokých je velice charakteristický, nejprve se oba partneři obeplouvají, samec se skloněným zobákem, načepýřenou hlavou a s neustálým vrtěním usiluje o přízeň samičky. Jakmile si samička vybere partnera, začne ho obeplouvat, ponoukat pohyby hlavy přes rameno k útokům na ostatní kačery v hejnu a když kačer, třeba jen náznakově odpovídá, je partnerský vztah uzavřen a vydrží až do vlastního páření na jaře.

Hnízdo bývá na nejrůznějších místech, především na březích vod, ostrůvcích, v rákosinách, ale i ve větší vzdálenosti od vody v dutinách stromů nebo na střechách budov. Kačer má za úkol výběr místa, ale stavba hnízda je jen záležitostí kachny. Hnízdění začíná od počátku března a protáhne se až do července. Čerstvá snůška však bývá nalezena i na začátku listopadu. Samice snáší nejčastěji 9 - 13 zelenožlutých nebo modrozelených vajec. Občas se stává, že do hnízd kachny divoké nakladou vejce i jiné druhy kachen, nebo i dokonce bažant obecný. A naopak i vejce březňačky byla i nalezena v hnízdech cizích ptáků. Na vejcích sedí pouze samice 23 - 29 dní.

Kachňata se líhnou dokonale vyvinuta, zásoby žloutku jim vydrží 3 dny a pak se krmí sama. Jde o mláďata nekrmivá a matka je brzy odvádí na vodu, kam seskočí sami nebo je z větších vzdáleností přenese matka v zobáku. Mláďata velmi dobře běhají, plavou a potápějí se. Ve stáří 20 dnů začíná růst kachňatům obrysové peří a po 50 dnech jsou zcela opeřená a začínají létat. Pohlavní dospělosti dosahují již v příštím roce.

Volavka popelavá (Ardea cinerea)

Je velký brodivý pták z čeledi volavkovitých. Je hojně rozšířená, vyskytuje se na všech kontinentech východní polokoule s výjimkou Austrálie a živí se zejména rybami. V Evropě se jedná o největšího zástupce volavek.

Popis
Volavka popelavá je velký, silně stavěný pták. Dorůstá 84 - 102 cm, v rozpětí křídel měří 155 - 175 cm a dosahuje hmotnosti mezi 1 - 2 kg. Jejím nejnápadnějším znakem je dlouhý štíhlý krk a dlouhé končetiny, které ji umožňují pohybovat se i ve větších hloubkách. Je naprosto nezaměnitelná, ze spodní strany špinavě bílá a svrchu šedá s růžovožlutým zobákem, tmavým pruhováním na krku, černými konci křídel a tmavými prodlouženými pery na hlavě. Ačkoli je po většinu roku zbarvena podobně, v období rozmnožování má obvykle o něco červenější zobák a končetiny. Pohlaví se mezi sebou neliší, mladí ptáci jsou v porovnání s dospělci výrazně tmavší a z velké části postrádají bílé zbarvení krku a dlouhá tmavá pera na hlavě. Létá s pomalými údery křídel, krk má přitom esovitě prohlý a končetiny natažené. Ozývá se nejčastěji v letu a to drsným kré nebo krejch.

Rozšíření
Volavka popelavá patří mezi rozšířené a hojné zástupce volavek, s globální populací 710 000 - 3 600 000 jedinců je v Červeném seznamu IUCN zařazena do kategorie málo dotčených druhů. Obývá prakticky celou Evropu, zcela chybí pouze na velkém území Skandinávie, velmi rozšířená je i v Asii a obývá také Afriku, konkrétně její severní a subsaharskou část. V Evropě jsou tažné zejména severní a východní populace, které táhnou směrem na jih, jedinci ve střední Evropě jsou většinou stálí.

Volavka popelavá je obyvatelem prakticky všech typů vod bohatých na potravu, od pomalu tekoucích řek a mokřin, po jezera, rybníky, nádrže, kanály a umělá jezírka v parcích. Za potravou často zalétává také na pole.

V České republice je nejhojnější volavkou. Vyskytuje se prakticky na celém jejím území až po nadmořskou výšku 730 m a hnízdí zde v počtu 1 - 1,4 000 párů a zimuje v počtu 3 - 6 000 jedinců. Jelikož byla v minulosti často lovena, na území mnoha států Evropy, včetně ČR, je v současné době chráněným druhem.

Ekologie
Volavka popelavá se po většinu roku zdržuje samostatně, výjimkou jsou pouze velké vodní plochy s velkým množstvím potravy, kde se může vyskytovat i větší množství jedinců, vždy však rovnoměrně rozprostřených. Nejaktivnější je brzy ráno a za soumraku.

Potrava
Převažující složkou v potravě volavky popelavé jsou ryby různé velikosti, požírá však také obojživelníky, měkkýše, hmyz a jiné bezobratlé, malé ptáky a savce, často plení i hnízda vodních ptáků. Kořist většinou polyká vcelku, pokud je však příliš velká, vyvrhuje ji a snaží se ji spolykat znovu.

Podobně jako ostatní druhy volavek má svou speciální taktiku lovu. Bez pohybu zůstává ve vodě nebo na souši a upřeně hledí na vodní hladinu nebo na zem a v případě, že se kořist přiblíží na vhodnou vzdálenost, se jí zmocňuje rychlým škubnutím krkem a většinou ji doslova harpunuje.

Rozmnožování
Volavka popelavá hnízdí většinou ve skupinách, které mohou být ve vhodných podmínkách i velmi početné. Hnízdo, které mívá v průměru téměř půl metru, staví v korunách vysokých stromů. Jeho základním stavebním materiálem jsou větve, zevnitř ho poté většinou vystýlá trávou. Ačkoli se sháněním stavebního materiálu většinově zabývá samec, hnízdo jako takové staví zejména samice. Na svá hnízdiště se páry vrací několik let po sobě, opuštěná hnízda volavek pak k hnízdění často využívají i jiné druhy ptáků.

Ve střední Evropě hnízdí v rozmezí od února do srpna, ročně přitom mívá jen jednu snůšku po 3 - 5 (nejčastěji 4) zelenavých, 6 - 4,3 cm velkých vejcích, na kterých sedí střídavě oba rodiče po dobu 25 - 26 dnů. Mladé ptáky, kteří jsou plně opeřeni po 20 - 30 dnech, následně krmí rybami.

Volavka stříbřitá (Egretta garzetta)

Je středně velký brodivý pták z čeledi volavkovití. Vyskytuje se v Evropě, Asii, Africe a v Austrálii

Popis

• Délka těla: 50 - 60 cm
• Rozpětí křídel: 95 - 100 cm
• Hmotnost: 450 - 600 g

Volavka stříbřitá je štíhlá s dlouhými končetinami, tenkých špičatým zobákem a v porovnání s jinými volavkami i poměrně silným a krátkým krkem. Má sněhové bílé opeření kontrastující s černým zobákem a černými končetinami se žlutými prsty. Na hlavě má dvě dlouhá zátylková pera, delší peří na hrdle a růžově nebo modře zbarvenou kůži mezi zobákem a okem. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně, mladí ptáci se podobají dospělcům v zimním šatě.

V České republice nám hrozí poměrně snadná záměna s větší volavkou bílou, která má na rozdíl od volavky stříbřité žlutý zobák a celé černé končetiny.

Chování
Volavka stříbřitá obývá bažiny, zatopené nebo dostatečně podmočené louky a pole nebo bahnitá jezera a rybníky. Je tažná a na zimu migruje do Středomoří a do Afriky. V České republice se tudíž objevuje příležitostně od dubna do října jen jako letní host.

Má velice pestrou stravu, loví ryby, obojživelníky, korýše, měkkýše, plazy a vodní hmyz. Při hledání potravy ve vodě stojí volavka stříbřitá téměř nehybně nebo se velice pomalu pohybuje a upřeně hledí na vodní hladinu. Poté, co kořist spatří, se ji zmocňuje rychlým úderem zobáku.

Hnízdí v koloniích, často ve společnosti volavek popelavých nebo bílých. Hnízdo z větví si staví nejčastěji na stromech, vyšších keřích, na zemi, na útesech nebo v bambusových hájích. Klade 3 až 5 světle modrozelených vajec, na kterých sedí oba rodiče po dobu 21 - 25 dní. Mláďata opouštějí hnízdo po 30 dnech a plně opeřená jsou až ve věku 40 až 45 dní.

Výskyt a početnost v ČR
V České republice se vzácně vyskytuje na větších, většinou chovných rybnících a jezerech, kde je přísně chráněná.

Kormorán velký (Phalacrocorax carbo)

Je tažný pták z čeledi kormoránovití. Plave na hladině, jeho dlouhý a na konci hákovitý zobák směřuje šikmo vzhůru. Taky se potápí a loví ryby. Plovací blána spojuje všechny čtyři prsty na noze. Hnízdo si staví na stromech v blízkosti vody. Hnízdí v koloniích. Rodiče krmí mláďata menšími rybami. V Česku je kormorán zvláště chráněným druhem a stát proplácí škody, které prokazatelně způsobuje (v roce 2008 šlo již o téměř 36 miliónů Kč).

Rozšíření
Areál rozšíření kormorána velkého je velmi rozsáhlý, zahrnuje všechny kontinenty mimo Jižní Ameriku a Austrálii. V Severní Americe je jeho výskyt omezen na severovýchod, ptáci však zimují na jih až po jižní Floridu (USA). Hnízdí také v západním Grónsku. V Evropě obývá většinu atlantského pobřeží, Středomoří a řadu oblastí východní Evropy. V Africe zimuje na severním pobřeží a podél Nilu, hnízdí a celoročně se vyskytuje na severozápadním pobřeží, ve střední a východní Africe a v Jihoafrické republice. V Asii hnízdí od střední Asie na východ po východní Čínu, zimuje v jižní Číně a Indii, zimující ptáci jsou pozorováni i v jihovýchodní Asii. Hnízdí také ve většině Austrálie mimo centrální oblasti, zimuje také na Novém Zélandu.

Výskyt v Česku
V České republice se kormoráni pokoušeli neúspěšně zahnízdit již v minulosti, první stálá kolonie vznikla na jižní Moravě až v roce 1982. Od té doby počty hnízdících ptáků prudce narůstají, kormoráni osídlili také další oblasti (jižní a severozápadní Čechy, Poodří). V letech 2001-2003 hnízdilo na našem území 200-232 párů, což je výrazné snížení proti 500-660 párům v letech 1985-1989; pokles byl jistě způsoben regulací početnosti.

Expanze kormorána velkého
Evropská populace poddruhu Ph. c. sinensis v polovině 20. století téměř vyhynula. Zavedení ochranářských opatření v různých evropských zemích v letech 1965 až 1981 vedlo k expanzívnímu růstu, místy až o 18% ročně! Hnízdní populace v Nizozemí, Německu, Dánsku a Švédsku tak v roce 1991 dosáhla 62 250 párů. V současné době čítá evropská populace kormorána velkého více než 310 000 párů, nejvíce jich hnízdí v Dánsku (36 až 41 tisíc párů).

K šíření hnízdišť kormorána velkého k severu přispělo jistě i oteplování moří; v Grónsku nyní hnízdí i na sever od polárního kruhu a velikost místní populace přímo souvisí s kolísáním povrchové teploty moře.

Vlaštovka obecná (Hirundo rustica)

Je známý tažný pták z čeledi vlaštovkovitých.

Popis
Vlaštovka obecná má dlouhý vidličnatý ocas a dlouhá špičatá křídla. Čelo, brada a hrdlo je rezavě hnědé, svrchní strana těla jednolitě modročerně lesklá, spodní bílá (hruď, břicho a spodní krovky ocasní). Ocasní pera mají zespodu řadu bílých skvrn před koncem ocasu. Samec se od samice liší delšími ocasními pery. Mláďata mají matově zbarvené hrdlo i svrchní stranu těla a méně vykrojený ocas.

Délka těla: 19 cm, váha: 20 g.

Zpěv je hlasité typické štěbetání v různých tóninách přerušované cvrlikáním. Vábení je „vittvitt“.

Potrava
Živí se létajícím hmyzem, který chytá v letu nebo sbírá z vodní hladiny. Takto za letu dokonce i pije.

Rozšíření, hnízdění a rozmnožování
Rozšířena je v Evropě, velká části Asie, Severní Americe a severní Africe. Zimuje v Africe, kam odlétá na přelomu září a října, zpátky se vrací v dubnu.

Hnízdí v květnu až srpnu 2–3 krát ročně. Hnízdo je miskovité z hliněných, slinami slepených hrudek, nahoře otevřené, vystlané stébly a peřím.

Samice snáší 4–5 bílých, červenohnědě skvrnitých vajec, na kterých sedí samice po dobu 14–17 dní. Mláďata opouštějí hnízdo po 19-23 dnech, ale ještě dalších 14-16 dní je oba rodiče krmí. První týden se ještě na noc vracejí do hnízda, ale záhy jsou už matkou napadány, protože se chystá k dalšímu zahnízdění.

Vlaštovka je silně synantropní, žije v obydlených kulturních krajinách, zvláště v objektech s chovy hospodářských zvířat, v koloniích i jednotlivě. Vzhledem k tomu, že těchto objektů ubývá, stavy vlaštovek se v poslední době snižují.

 

Konipas bílý (Motacilla alba)

Je malý zpěvný pták z čeledi konipasovitých. Je hojně rozšířen na rozsáhlém území Evropy, Asie a severní Afriky. Je zpravidla tažný, evropští ptáci pravidelně migrují směrem ke vzdálenému africkému kontinentu, odkud se do střední Evropy začínají v malém počtu navracet již během ledna. K životu preferuje otevřené, pokud možno vlhké lokality, proto se velmi často vyskytuje v blízkosti řek, potoků, jezer i rybníků, kde chytá především drobný hmyz, v poslední době se také častěji začal vyskytovat i ve větších městech. Hnízdí v přírodních i umělých výklencích a polodutinách, kam klade obvykle 5 - 6 vajec.

Střízlík obecný (Troglodytes troglodytes)

Je drobný zpěvný pták z čeledi střízlíkovitých (Troglodytidae).

Popis
Je nápadně malý, dorůstá sotva 9-10 cm a náleží tak k vůbec nejmenším ptákům Evropy. V rozpětí křídel měří 13-17 cm a váží 6-12 g. Má krátké zavalité tělo, krátký ocas, který drží většinou vzpřímený a delší, tenký, na konci zašpičatělý zobák. Svrchu je hnědý, černě pruhovaný, spodinu těla má šedou, nad okem je patrný světlejší pruh. Oči má černé, zobák tmavě hnědý a končetiny světle hnědé. Obě pohlaví jsou si přitom zbarvením velice podobná.

Hlas
Jeden z nejhlasitějších ptáků Evropy. Zpěv je velmi hlasitý, výrazný, kolísavý a náhle zakončený. Dále lze u něj zaslechnout také protáhlé varovné „cerrr“ nebo výrazné „tek tek“, kterým se ozývá při vábení.

Rozšíření
Vyskytuje se téměř v celé Evropě s výjimkou části Skandinávského poloostrova a Islandu, na území severní Afriky, v západní, střední a východní Asii a v Severní Americe. V závislosti na jednotlivých oblastech je pak buď stálý, nebo tažný na krátkou vzdálenost. Evropská populace druhu čítá na 23-40 miliónů párů. Na území České republiky se vyskytuje celoročně, počet hnízdících párů na našem území čítá 100-200 000 a počet zimujících ptáků pak 70-140 000 jedinců.

Žije v lesích všeho typu s hustým podrostem, také v parcích, zahradách a větších houštinách.

Etologie
Zdržuje se především na zemi nebo těsně nad ní. Je celoročně teritoriální a s výjimkou hnízdního období samotářský. Výjimku představují pouze mladí ptáci, kteří mohou až do dosažení věku jednoho roku tvořit menší skupiny, a zimní období, kdy se na noc dospělí ptáci sdružují do menších skupin a vzájemně přitisknutí k sobě tak lépe přečkávají nepříznivé teploty.

Potrava
Jeho potrava je zastoupena především živočišnou složkou. Tu představují zvláště pavouci, roztoči, malí korýši, stejnonožci, stonožky, hmyz, jeho vajíčka a larvy. Rostlinná složka, kterou tvoří semena a bobule, se v jeho potravě objevuje jen vzácně.

Hnízdění
Hnízdí v rozmezí od dubna do července, a to dvakrát ročně. Samci jsou vysoce polygamní, což znamená, že jeden samec má ve svém teritoriu více hnízdících samic (nejčastěji 2-3, ve výjimečných případech až 4). Sám staví několik hnízd, z nichž si samice sama jedno vybere. Hnízdo umísťuje mezi kořeny stromů, do štěrbin ve zdi, kmenech stromu nebo ve skále, obvykle ve výšce pod 2 m nad zemí. Jedná se o uzavřenou kulovitou stavbu z trávy, mechu, lišejníků a listů s vchodem po straně. V jedné snůšce bývá 5-8 bílých, slabě skvrnitých vajec, na jejichž 14-16 denní inkubaci se podílí pouze samice. O mláďata, která hnízdo opouští po 15-18 dnech, pak pečují oba rodiče. Střízlík obecný bývá také častým hostitelem kukačky.

Dožívá se průměrně 3-4, ve výjimečných případech i 6-7 let.

Čáp bílý (Ciconia ciconia)
je snad nejznámější český brodivý pták z čeledi čápovití (Ciconiidae). Vyskytuje se v Evropě, střední Asii a severozápadní Africe.

Popis
Na české poměry poměrně velký druh, jeho váha se pohybuje v rozmezí 2,3 – 4,4 kg, průměr je kolem 3,5 kg, samice jsou o něco menší. Čápi bílí dosahují výšky 95–105 cm, rozpětí křídel je 155–165 cm. Ve zbarvení převažuje bílá barva, konce letek jsou černé, zobák a dlouhé nohy červené, u mladých jedinců tmavé. Na rozdíl od volavek mají čápi při letu natažený krk. Typickým zvukovým projevem čápů je klapání zobákem.

Způsob života
Čápi se vyskytují na vlhkých loukách, polích, okrajích vod, preferují otevřenou krajinu, často se však nacházejí v blízkosti lidských obydlí.
Na konci léta čápi odlétají na zimoviště ve střední a jižní Africe. Několik málo jedinců přezimuje i ve střední Evropě, v České republice se jedná asi o 10 kusů ročně. Tažná hejna mohou čítat i stovky ptáků. Čáp bílý se dožívá obvykle 8-10 let, rekord je 35 let.

Potrava
Nejznámější čapí potravou jsou žáby, patří sem ale i další obojživelníci, také ryby, plazi, hmyz a jeho larvy, hraboši (významné pro zemědělství), krtci a dále mláďata různých savců. V Africe často sleduje hejna sarančat.

Rozmnožování
Hnízda si staví na stromech, střechách, komínech, využívají i umělé hnízdní podložky, v poslední době stoupá jejich obliba v hnízdění na sloupech elektrického vedení. Hnízdění probíhá buď jednotlivě, nebo v menších skupinách a začíná v období duben – květen. Hnízdo se skládá převážně z větví a klacků, samice snáší v průměru 2–4 vejce, výjimečně jen 1 nebo dokonce 5. Inkubace vajec trvá přibližně 33 dní, vejce zahřívají oba rodiče. Dva měsíce po vylíhnutí se mláďata učí létat.

Čáp černý (Ciconia nigra)

je zástupcem čeledi čápovitých (Ciconiidae). Je to velký, převážně černý pták s bronzovým leskem, červeným dlouhým zobákem a bílým břichem. Mezi samcem a samicí téměř není rozdíl, mláďata jsou matově hnědá s šedozeleným zobákem. Dožívá se věku přes 15 let.

Sledovat tohoto nádherného ptáka u jezírka se jen tak někomu nepodaří. Pokud patříte mezi těch několik šťastlivců, je velmi pravděpodobné, že tento velmi plachý čáp k vám zavítal v době krmení svých mladých. Poté, co jeho návštěvu zdokumentujete, stačí běžné vyplašení a občas je nutné být ve střehu po následujících pár dnů.

Tento plachý, vzácnější obyvatel horských lesů, pahorkatin a lužních lesů žije jednotlivě a velmi skrytě. Hnízdo z klacků a větví bývá schováno v lesích v korunách starých stromů nebo na skalách. Je rozšířen ve většině střední a východní Evropy a v mírnějších oblastech Asie až po Dálný východ. Evropské a západoasijské populace táhnou na zimu do střední a západní Afriky, ostatní do Indie a Číny.

Popis
Čáp černý je o něco menší, než běžnější čáp bílý: délka jeho těla dosahuje 90–105 cm a rozpětí křídel 173–205 cm. Váží 2,4 až 3,2 kg. Kromě bílého břicha je tělo celé leskle černé (u dospělých samců jde kovový lesk do zelena, mědi nebo purpuru). Samice bývají matnější, ale jinak zbarvené stejně. Čerstvě narozená mláďata jsou prakticky bílá; mladí ptáci pak zpočátku hnědí bez lesku, později spíš šedočerní s jen slabým nádechem lesku na zádech a na krovkách křídel. Dospělí jedinci mají zobák a nohy hnědočervené (při hnízdění svítivě červené), mláďata zprvu zobák citrónově žlutý a nohy zelené. Pak postupně přebarvují – dospívají a tedy i dobarvují se ve třetím roce života. V přírodě se dožívají nejvýše 18 let.
Pouze u hnízda vydává zvláštní syčivé a hvízdavé zvuky, zobákem klape jen zřídka. Toto klapání je slabší než u čápa bílého a také kratší.

Rozmnožování
Čápi černí staví svá hnízda na vysokých stromech, řidčeji na skalách. Někdy použijí a dostaví i stará hnízda dravců. Hnízdí většinu jednotlivě a dvě hnízda nebývají blíž než 500 m od sebe. Byly však zaznamenány i případy, kdy vyhnízdil v kolonii čápa bílého.

Ke stavbě hnízda používají především klacky a větve, někdy spojené blátem. Stejně jako čápi bílí používají hnízdo opakovaně a pokaždé ho kus přistaví, takže časem může mít obrovské rozměry. Uvádí se průměr 1,5 m, jinde 2 m. Hnízdo bývá většinou na jižních svazích, obvykle blízko lesní paseky nebo mýtiny. Zde se po prohřátí země vytvářejí stoupavé proudy vzduchu, které čáp využívá ke svému vzletu.

Hnízdí od dubna do srpna jednou ročně, snáší obvykle 3–5 bílých slabě nazelenalých vajec, která jsou dlouhá kolem 65 mm a váží přes 80 g. Oba rodiče se v jejich zahřívání střídají. Inkubační doba vajec se udává 32–38 dní. Protože však rodiče sedí obvykle již od prvního vejce, je celková doba sezení 35–46 dní. Oba také mláďata na hnízdě krmí nejméně další dva měsíce (až 73 dní). V té době jsou již mláďata schopná letu, ale zůstávají ještě přibližně další dva týdny na hnízdě, kde je rodiče přikrmují. Pohlavně dospívají ve třech letech, někdy je udáváno rozmezí 3–5 let.

Čáp černý je monogamní druh – po dobu hnízdění má tedy stálého partnera. V jednotlivých letech však své partnery střídá.

Potrava
Jeho potrava je téměř výlučně živočišná – hlavní podíl připadá na ryby, které jsou v ní zastoupeny více než u čápa bílého. Loví ale také žáby, mloky, vodní hmyz a hady, méně pak drobné savce a ptáky. Potravu hledá převážně v mělkých vodách – většinou v lesních potocích a horských bystřinách. Je ochoten za ní letět i dvacet kilometrů od hnízda.

Stěhování
Kromě jihoafrické a větší části pyrenejské populace jde o tažné ptáky, kteří přezimují v tropech. Tažné cesty se liší hlavně podle hnízdní lokality. Západní část populace táhne do Afriky na jih od Sahary a do východní Indie, zatímco populace z východu zimují v Číně. Odlétají většinou v září, místy už na konci srpna a vrací se od konce března do poloviny dubna, většinou až po bílých čápech.

Čápi z východních Čecha a Moravy táhnou obvykle přes Turecko a Blízký východ do středních nebo východních oblastí rovníkové Afriky, zatímco z ostatních českých území letí většinou přes Gibraltar do západních částí subsaharské Afriky. Při tahu uletí za den 100–300 km, výjimečně i 500 km. Ptáci z jednoho páru mohou létat do zimovišť různými směry nebo volit i odlišná zimoviště. Svým zimovištím však bývají po celý život věrní.

Datum poslední revize a doplnění: