Ostatní ryby

Jelec jesen (Leuciscus idus)

Spadá do druhu kaprovitých ryb vyskytující se v Česku. V minulosti jeho početnost klesala v důsledku vysokého znečištění vod. V současnosti se začíná opět rozšiřovat do dřívějších lokalit. Vzhledem připomíná plotici. Tělo má protáhlé, ze stran zploštělé a poměrně vysoké. Boky má stříbřité, oko žluté a ploutve jsou načervenalé. Dorůstá délky 75 cm při hmotnosti 8 kg. Dožívá se až 20 let. Jelec tvoří zlatou a namodralou formu, která je chována v umělých jezírkách jako okrasná ryba.

Výskyt
Vyskytuje se mimo jižní Evropu v téměř celé Evropě. V Česku se ve větším množství vyskytuje pouze na jižní Moravě.

Potrava
Jesen patří mezi všežravce, konzumuje rostlinnou stravu, hmyz a menší rybky.

Rozmnožování
Jelec se rozmnožuje v období od dubna do května. Samice klade 10 000 až 100 000 jiker na vodní rostliny nebo na kameny v mělčích proudech. Pohlavně dospívá ve věku 3 - 4 roky.

Chov v jezírku
Patří mezi běžně dostupné ryby. V jezírku obývá horní část vodního sloupce a i potravu sbírá z hladiny nebo těsně pod ní. V dobrých podmínkách se dokáže, podobně jako karas rychle přemnožit. Krmíme běžnými granulemi pro kaprovité ryby.

Pstruh jezerní (Salmo trutta morpha lacustris L.)

Je sladkovodní ryba z čeledi lososovitých, která je rozšířena prakticky v celé Evropě. Obývá chladná horská nebo podhorská jezera, ale i údolní nádrže a tře se v jejich přítocích. Je to jedna z forem pstruha obecného.

Výskyt
U nás se vyskytuje tato velká jezerní forma pstruha v některých horských jezerech i ve větších a hlubších údolních nádržích.

Potrava
Mladí pstruzi se živí bezobratlými, větší jezerní pstruzi se živí rybami.

Rozmnožování
Tře se v přítocích jezera nebo přehrady spolu s potočními pstruhy. Rybí potomstvo, které zůstává v potocích, se vyvíjí ve pstruhy potoční. Pstruzi, kteří sestoupili do přehrady, se mění ve velké pstruhy jezerní. Pstruh jezerní dorůstá obvykle hmotnosti 3-6 kg, známe však exempláře těžké přes 30 kg. Dorůstá maximální velikosti 130 cm.

Pstruh potoční (Salmo trutta m. fario L.)

Je sladkovodní ryba z čeledi lososovitých, která je rozšířena prakticky v celé Evropě. V České a Slovenské republice se vyskytuje ve středních a horních úsecích toků, v horských potocích i ve velkých nadmořských výškách. Důležitými faktory pro jeho výskyt je zejména teplota vody, její čistota a obsah kyslíku ve vodě. Můžeme jej však nalézt i v úsecích řek pod přehradními nádržemi, kde nachází vhodné životní podmínky.

Výskyt
Pstruh potoční žije v horských a podhorských vodách celé Evropy. V České republice je tento dravec divokých peřejí a proudů zastoupen v nadmořských výškách od 150 m až po 1000 m nad mořem. Na Slovensku se vyskytuje ve výškách až 1600 m nad mořem .

Potrava
Pstruzi se živí zejména larvami vodního hmyzu, především chrostíků, jepic a pakomárů. Ale také náletovým suchozemským hmyzem. Větší jedinci se živí i menšími rybkami, obojživelníky i malými savci. Ve stojatých vodách činí složku jeho potravy i zooplankton.

Rozmnožování
Pstruzi v našich podmínkách dospívají mezi 2. a 3. rokem života. Relativní plodnost samic kolísá v intervalu 2000 – 3000 ks/kg, ale v málo úživných horských potocích je to méně. Jikry bývají žluté a relativně velké, mají průměr 4 až 6 milimetrů.

Pstruh se dožívá věku 3 až 5 let, starší jedinci se vyskytují velmi zřídka. Jeho růst je závislý na množství potravy v dané lokalitě, v málo úživných tocích dorůstá ve věku 5 let do velikosti okolo 20 cm, v lepších podmínkách větších řek přes 30 cm, v tocích bohatých na potravu to může být až 60 cm.

Pstruh americký duhový (Salmo gairdneri irideus GIBBONS)

Pstruh duhový je název pro severoamerické pstruhy s červeným nebo purpurově zbarveným pruhem, táhnoucím se středem těla, posetého černými skvrnami. Hřbet pstruha duhového je modře až olivově zelený, boky jsou stříbřité a břicho je bílé. Dospělý pstruh duhový se dá - podle svého zbarvení - velmi snadno odlišit od pstruha obecného nebo sivena, a to hlavně podle purpurového pásu na středu boků. Je také zavalitější v těle, hustě pokrytý černými skvrnami. Nemá červené skvrny, které jsou charakteristické pro pstruha obecného.

Výskyt
Domovem této lososovité ryby jsou západní oblasti USA. Do Evropy byla dovezena v 90. letech minulého století a místy se dodnes udržela v některých pstruhových vodách. Vysazuje se do menších potoků a řek, přehrad i chladnějších rybníků.

Potrava
Potravou mladých pstruhů duhových jsou různí bezobratlí, hlavně larvy a dospělý hmyz. Větší duháci loví převážně rybky.

Rozmnožování
Tře se od prosince do května, některé populace i na podzim a v zimě. Ve vodách s dostatkem potravy roste velmi rychle, někdy už ve třetím roce dosahuje hmotnosti 1 kg. V Evropě dorůstá přes 50 cm délky o hmotnosti 4-5 kg.

Chov v jezírku
Více informací o případném chovu pstruhů naleznete zde: https://eshop.jezirkabanat.cz/clanek/57/chov-pstruhu-v-zahradnim-jezirku

Ostroretka stěhovavá (Chondrostoma nasus)

Je sladkovodní ryba a spadá do čeledi kaprovitých, původně obývala moravské vody. Vysazováním se rozšířila i do Labe. Tato ryba žije v početných hejnech. Tělo má štíhlé a z boků mírně zploštělé. Ústa výrazně spodní, která jsou uzpůsobená k seškrabávání řas z kamenů. Hřbet má šedomodrý, boky stříbřité. Párové ploutve a řitní ploutev jsou načervenalé, ostatní tmavé. Dožívá se až 20 let. Dosahuje délky až 60 cm a hmotnosti 3 kg.

Výskyt
Ostroretka je rozšířená v celé východní Evropě. U nás se vyskytuje na Moravě i v Čechách a obývá především v povodí Dunaje.

Potrava
Hlavní součást stravy ostroretek tvoří řasy, přijímá také larvy pakomárů, chrostíků a jepic.

Rozmnožování
Pohlavně dospívají ostroretky ve stáří 4 – 7 roků. Tření probíhá v období od března do května a během toho období migrují do mělkých proudů a tvoří početná hejna. Samice naklade 1000 - 60 000 jiker na kamenité nebo štěrkové dno.

Chov v jezírku
K ostroretce se váže jeden z nejčastějších nesmyslů, se kterými se při naší práci setkáváme a to, že dokáže v jezírku zlikvidovat všechny řasy. Samozřejmě nedokáže a to proto, že pokud ryby budete krmit granulemi, nebudou jíst "obyčejnou řasu" a dají přednost kvalitnější stravě a i kdybyste je nekrmili, řasy mají tak enormní růst, že je ryby nedokáží zkonzumovat. Krmíme granulemi pro kaprovité ryby, případně pro jesetery.

Okoun říční (Perca fluviatilis)

Je paprskoploutvá ryba z čeledi okounovitých. Tělo má poměrně vysoké. Na hřbetě se nacházejí dvě samostatné hřbetní ploutve. Břišní, řitní a ocasní ploutve mají obvykle načervenalý nádech. Ústa jsou koncová. Šupiny jsou drobné a ostré. Na bocích jsou výrazné tmavé příčné pruhy. Dorůstá do maximální délky okolo 50 cm, obvykle však tvoří zakrslé formy.

Výskyt
Obývá stojaté i tekoucí vody. Je rozšířen prakticky v celém mírném pásu Evropy a vyskytuje se i v Asii.

Potrava
Okoun patří mezi dravce. Konzumuje také žížaly, bezobratlý hmyz a rybí potěr.

Rozmnožování
Okouni u nás pohlavně dospívají v 2. – 5. roce života, samice obvykle o rok později než samci. Rozmnožuje se v období mezi dubnem až červnem. Samice klade jikry na vodní rostliny nebo jiné potopené předměty. Počet jiker se pohybuje mezi  1 000 až 150 000.

Chov v jezírku
Chová se zřídka, v čisté vodě je plachý a viděli bychom ho pravděpodobně jen při krmení. Krmíme potápivými granulemi pro pstruhy. U starších jedinců z venkovního prostředí bude problém s převedením na granule.

Úhoř říční (Anguilla anguilla)

Jedná se o druh paprskoploutvých ryb z čeledi úhořovití. Jeho typickým znakem je protáhlé, válcovité tělo, které připomíná spíše hada než rybu. Chybí mu břišní ploutve a hřbetní, ocasní a řitní ploutev splývají v jeden celistvý lem. Ve sladkých vodách je jeho zbarvení tmavé a kůže se jeví bez šupin.

Výskyt
Úhoři pokrývají značnou část Evropy. Jsou rozšíření na Skandinávském poloostrově, Islandu, Britských ostrovech, Pyrenejském poloostrově a v celé oblasti Středozemního moře. U nás se vyskytují v povodí Dunaje.

Potrava
Většinu dne je úhoř zahrabán v bahně a na lov vyplouvá až po setmění. Hlavní složkou potravy jsou zejména korýši, larvy vodního hmyzu, měkkýši. Širokohlavá forma úhoře loví i ryby a obojživelníky. Podobně jako u ostatních dravých ryb je i u úhoře běžný kanibalismus, který zajišťuje, aby v dané lokalitě nedošlo k přemnožení.

Rozmnožování
Po dosažení pohlavní dospělosti rybám zakrňuje trávicí ústrojí, přestanou přijímat potravu a migrují až 7000 km do Sargasového moře po dobu až 1,5 roku. K výtěru dochází ve vodním sloupci v hloubce 150 – 600 m nad šestikilometrovou hlubinou. Dospělí úhoři po tření hynou a úhoří larvy, které mají tvar listu, jsou za pomoci Golfského proudu unášeny přibližně po dva roky k Evropě. U jejich břehů, probíhá proměna larev v malé úhoře, tzv. monté. To, že se část úhořího monté dostane do sladké vody, má vliv na tvorbu pohlaví. Proti proudu řek tedy táhnou pouze samice, které také dosahují větší délky i váhy a samci čekají u ústí řek na jejich zpáteční tah. Můžeme říct, že úhoř větší než 45 cm je určitě samice. Jikernačka klade většinou 400 000 až 700 000 jiker.

Chov v jezírku
Jelikož přirozený tah těchto tajemných ryb je již téměř kvůli přehradám a umělým překážkám na tocích řek nemožný, monté, které se odchytává u ústí velkých řek přímořských států je uměle vysazováno na horní toky řek a do jezer a rybníků.

Takto bychom se mohli k malým úhořům dostat, avšak migrační pud je u nich v této době tak silný, že z jezírka s největší pravděpodobností zmizí. U větších jedinců je problém s tím, že je to ryba úkrytová, která vyjíždí hledat potravu jen v noci nebo za soumraku, což znamená, že po vypuštění ji uvidíme jen při čištění celého jezírka, kdy je nutné všechny ryby odlovit. Krmíme potápivými granulemi pro jesetery nebo pstruhy.

Amur bílý (Ctenopharyngodon idella)

Chování - v jezírku pomalejší, ale svým vzhledem a tvarm těla atraktivní ryba, což platí zejména pro albinotickou formu. Velkou část dne tráví nehnutě těsně pod hladinou. Větší ryby dokáží zcela zlikvidovat lekníny, zatímco vláknitých řas (pro jejichž likvidaci bývá do jezírka mylně doporučován) si nevšímá. 

Aktivita - aktivní je během dne.

Krmení - v jezírku můžeme pro zpestření podávat malé množství částí stonků rostlin a trav, ale hlavní část potravy tvoří plovoucí granulované krmení pro kaprovité ryby velikosti 3 - 6 mm. 

Ohrožení lovící kočkou - kočka dokáže vylovit a usmrtit tyto ryby jen výjimečně. 

Nákup a vysazení - pro chov doporučujeme větší jezírka cca 15 m³ a větší. Přeprava všech velikostí je bez problému možná v transportních PVC pytlích pod kyslíkem. Běžně dostupný druh vhodný pro začátečníky.

Zajímavost - maximální v historii zjištěná délka, váha a doba dožití - 100 cm, 20 kg, 15 let.

 

Slunečnice pestrá (Lepomis gibbosus)

Drobná rybka s vysokým tělem dovezená do Evropy z území USA. Ostrůvkovitě se vyskytuje na řadě míst našeho státu, ale nikde není hojná.

Výskyt
Ojediněle se s ní můžeme setkat prakticky kdekoli, častěji v čistých vodách nižších poloh. Nejvíc výskytů bylo zaznamenáno ve středním Polabí, v jihočeských rybníkářských oblastech a samozřejmě ve spodních úsecích Moravy a Dyje. Poměrně běžně se vyskytuje na Slovensku v tůních, ramenech a kanálech v zátopové oblasti Dunaje.

Potrava
Potravu slunečnic tvoří drobní vodní živočichové – plankton, hmyz a jeho larvy, korýši a potěr ryb. Požírá i vlastní plůdek.

Rozmnožování
Pohlavně dospívá ve věku 1 – 2 let a tření připadá v podmínkách střední Evropy nejčastěji na květen a červen. Jiker je v průměru 500 až 5 000, ale některé prameny udávají i vyšší hodnoty. Slunečnice dorůstá délky 15-20 cm a 250 g hmotnosti.

Chov v jezírku
Přes její malou velikost je to nádherná rybka. Je neustále aktivní a mimo granulí pro jesetery či kapry ji můžeme přikrmovat lučními kobylkami nebo žížalami.

Tolstolobik (Hypophthalmichthys molitrix)

Na našem území je tolstolobik nepůvodní rybou, která se v přirozených podmínkách (možná až na výjimky) nerozmnožuje. Proto jeho výskyt zcela závisí na vysazování. Jako teplomilný planktonofágní druh je vysazován hlavně do rozlehlých stojatých vod, jako jsou údolní nádrže a velké pískovny či rybníky, pokud možno v nížinách. Do některých vod proniká i z rybníků – nejčastěji za povodní, které vyplaví část jejich obsádky.

Výskyt
Zkušenosti s jeho chovem získané původně na území Číny a SSSR vedly k tomu, že se tolstolobik postupně rozšířil do mnoha států světa. Dnes bychom se s ním mohli setkat v celé teplejší části Evropy, v mnoha asijských zemích a také v USA. K nám byl tolstolobik bílý dovezen v roce 1965 a zpočátku chován pouze v komerčních rybnících. Teprve daleko později byl vysazen i do sportovních revírů.

Potrava
Potravu tolstolobika tvoří téměř výhradně plankton a to hlavně rostlinný. Potěr a mladé exempláře se sice živí planktonem živočišným, ale v dospělosti se situace obrátí a hlavní složkou tolstolobikovy výživy jsou planktonní řasy a sinice.

Rozmnožování
Pohlavně dospívá tolstolobik v zemích s teplým klimatem ve věku 5 – 6 let při délce kolem 50 – 60 cm. U nás je to později, většinou se pohlavní zralost projeví u 6 – 7 letých ryb. Existuje snad jen jediná vědecká práce naznačující, že by výtěr tolstolobika mohl na našem území probíhat i v přirozených podmínkách. Na většině lokalit tomu tak ale není a ryby se vytírají uměle. Tolstolobik může dosáhnout délky až 1 m do maximální hmotnosti 10 kg.

Chov v jezírku
Je chován velice zřídka. Nepříliš atraktivní ryba v zahradním jezírku. Krmíme granulemi pro kaprovité ryby.

Sumec velký (Silurus glanis)

Naše největší dravá ryba dosahující i přes 2 m délky, typická svou holou kůží bez šupin a dlouhými vousy.

Výskyt
Vyskytuje se v nížinných řekách, velkých údolních nádržích a rozlehlých štěrkopískovnách, zejména v teplejších oblastech státu. Vyhlášenými lovišti jsou údolní nádrže Orlík, Vranov a řada dalších, z řek pak Morava, Dyje, Lužnice či dolní tok Berounky. V posledních letech dochází k nárůstu početnosti sumce i na Labi.

Potrava
Potravou sumce jsou ryby a další vodní obratlovci jako žáby, hlodavci a mláďata vodních ptáků. Velcí sumci jsou schopni ulovit i dospělé kachny, ondatry nebo ryby s hmotností přes 2 kg. U mladých sumců tvoří značnou část potravy vodní bezobratlí, žížaly apod. Jejich velké žravosti se využívá ve velkochovech a recirkulačních systémech, kde velmi dobře prospívá.

Rozmnožování
Pohlavní dospělost nastává u sumce ve 3. – 5. roce života, u samic zpravidla později než u samců. Výtěr vyžaduje poměrně značnou teplotu vody a dochází k němu koncem května nebo častěji až v červnu. Ideálním třecím substrátem jsou potopené kořeny stromů, často však musí stačit různé porosty vodního rostlinstva. Samice běžné velikosti klade 100 000 až 300 000 jiker, u velkých exemplářů by se jejich počet mohl přiblížit i miliónu.

Chov v jezírku
Občas se v jezírku setkáme s albinotickou formou. Občas je doporučován na redukci malých rybek. Takto jako dravec jistě dobře funguje, avšak potíže nastávají, až mu živá potrava v jezírku dojde. Potom nenapadne jen opravdu větší ryby. Pro chov v jezírku není atraktivní, protože mimo dobu, kdy vyjíždí za potravou, tráví čas nehybně v úkrytu. Krmíme potápivými granulemi pro pstruhy.

Sumeček americký (Ictalurus nebulosus)

Tento druh pochází ze Severní Ameriky, kde se vyskytuje od jižní Kanady (oblast Velkých jezer) až po Texas a Floridu. V minulosti byl dovezen do mnoha států Evropy. K nám byl dovezen pravděpodobně v roce 1890 na Třeboňsko, kde byl zpočátku chován v rybnících.

Na trhu se neuplatnil a na některých místech se masově přemnožil. Vzhledově se sumeček americký podobá sumci velkému, ale má navíc jeden pár vousků nad čichovými jamkami (celkem 4 páry), tukovou ploutvičku a jeho řitní ploutev je podstatně kratší. Při manipulaci s touto rybou je třeba dávat pozor na ostré paprsky prsních ploutví. V našich podmínkách dorůstá pouze 25-30 cm.

Výskyt
Dnes se výskyt tohoto druhu omezuje jen na některé oblasti v teplejších částech republiky, zejména v Polabí a na jižní Moravě. Na hlavním toku Labe a v některých přilehlých tůních je místy velmi hojný.

Potrava
Jeho potravou jsou bentické organismy, jikry, plůdek ryb a další vodní živočichové, přijímá však běžně i rostlinnou potravu jako jsou zbytky rostlinstva, semena a řasy.

Rozmnožování
Pohlavní dospělost nastává u tohoto druhu ve 2.–3. roce života. Tře se v párech, přičemž samice vybírá místo pro hnízdo, které očistí a samec pak nakladené jikry ovívá ploutvemi a chrání až do vylíhnutí. Dokonce i vylíhlý plůdek je až do rozplavání ve stáří asi 12 dnů střežen samcem a někdy i oběma rodiči. Hnízdo bývá ukryto pod vodním rostlinstvem, v prohlubních dna a podobně. K výtěru dochází až při poměrně vysoké teplotě vody, takže obvykle proběhne koncem května, v červnu anebo někdy i v červenci. Počet jiker je relativně malý a jen občas přesahuje 2000 kusů.

Chov v jezírku
Nabídka těchto ryb je u nás omezená. Vzhledem ke své velikosti by mohl fungovat jako predátor nechtěných malých rybek, jeho život však probíhá skrytě a mimo dobu shánění potravy není vidět. Krmíme potápivými granulemi pro pstruhy.

 

Štika obecná (Esox lucius)

Štika obecná je na území Evropy jednoznačně nejznámější dravou sladkovodní rybou. Je to dáno obrovským rozšířením i schopností přizpůsobit se životu v nejrůznějších podmínkách - od pstruhových potoků přes tůně, rybníky, nížinné řeky a přehrady až po brakické vody proslazených mořských zálivů. Kromě Evropy se vyskytuje i v Asii a žije i v Severní Americe.

Výskyt
Vyskytuje se prakticky ve všech vhodných vodách na našem území, místy se ale její stavy udržují jen díky intenzivnímu vysazování. Optimálně jí vyhovují rozlehlé mělké nádrže (Lipno), střední a dolní toky většiny řek a zarostlé tůně a ramena. Důležitý je dostatek úkrytů a vodního rostlinstva.

Potrava
Potravou štiky jsou veškeré vodní organismy. V prvních týdnech života se malé štičky živí planktonem, ale rychle přecházejí na potěr ostatních druhů ryb a nakonec ryby tvoří značnou část potravy stále rostoucích dravců. Kromě ryb se v potravě štik vyskytují i další organismy jako jsou žáby, pulci, myši, občas i mláďata vodních ptáků a v přikalené vodě často i žížaly. Rybky štika polyká zpravidla od hlavy, ocasem napřed byla pohlcena necelá 3 % rybek nalezených v žaludcích štik při provádění analýzy jejich potravy. Mezi štikami je běžný kanibalismus a to už od stáří několika týdnů.

Rozmnožovaní
Štika pohlavně dospívá už v prvním (skoro všichni samci), případně ve druhém roce života (část samic). Už roční štičky s celkovou délkou pod 20 cm mohou mít plně vytvořené pohlavní orgány a v příštím roce se účastnit výtěru. 
Počet jiker je u štiky tak jako u jiných druhů závislý na velikosti jikernačky a pohybuje se u ryb běžné velikosti v rozmezí 10 000 – 100 000.

Chov v jezírku
Pro svůj způsob života, který tráví většinou nehybně stojící v úkrytu a protože je dravá ryba, není nijak často chována. Je-li od mala převedena na granulovanou potravu, krmíme granulemi pro pstruhy.

Plotice obecná (Rutilus rutilus)

Je nedravá sladkovodní paprskoploutvá ryba z čeledi kaprovitých.

Výskyt
Vyskytuje se ve velké části Evropy. Areál jejího výskytu začíná ve Francii a táhne se na východ až do povodí řeky Leny na Sibiři. V Evropě ji nenajdeme na Pyrenejském poloostrově, jižně od Alp a na Balkáně žije jen v povodí Dunaje. Chybí také v Irsku a ve Skotsku. Plotice obecná je vůbec nejrozšířenější rybou České republiky. Obývá stojaté i tekoucí vody, vyhýbá se pouze pstruhovému pásmu. Nejvíce jedinců žije v přehradních nádržích a v úsecích cejnového pásma s tvrdým dnem.

Potrava
Plotice žije v hejnech a je poměrně plachá. Mladší exempláře se živí především planktonem, starší pak drobnými živočichy i vodními rostlinami, např. řasami.

Rozmnožování
Dorůstá délky až 40 cm a hmotnosti až 1 kg. V přírodě se často kříží s jinými druhy kaprovitých ryb.

Chov v jezírku
Díky svému zbarvení neatraktivní ryba. Krmíme granulemi pro kaprovité ryby, případně pro pstruhy.

Hořavka duhová (Rhodeus sericeus)

Jedná se o drobnou rybku dosahující délky do 10 cm (Hořavka duhová západní dorůstá pouze do délky 8 cm). Má velmi vysoké a zploštělé tělo. Postranní čára není úplná. Hřbetní ploutev je zakulacená. Má tmavé zbarvení hřbetu, boky jsou stříbřité s namodralým pruhem. Břicho je bílé. Samičky mají žlutozelenou duhovku oka, samečci oranžovou a jsou vždy větší.

Výskyt
Hořavka se objevuje ve stojatých a mírně proudících vodách téměř v celé Evropě, kromě Skandinávie a Finska. Její výskyt je podmíněn výskytem mlžů, kteří jí slouží k rozmnožování, proto je velmi ohrožována znečišťováním životního prostředí.

Potrava
Hořavka se živí rostlinným i živočišným planktonem, drobnými živočichy a částmi rostlin. Potravu přijímá i v zimě.

Rozmnožování
V době tření se u samiček vytváří kladélko a samečků se objevuje typická vyrážka. Dožívá se přibližně 5 let. Hořavky se rozmnožují až dvakrát do roka. Své jikry klade do rybničních škeblí, které jim tak nedobrovolně poskytují ochranu. První výtěr je většinou v březnu a druhý v dubnu nebo v srpnu.

Chov v jezírku
Krásně barevná, avšak pouze drobná rybka. Chová se velmi málo. Krmíme granulovanou potravou pro Koi, případně pro pstruhy.

Perlín ostrobřichý (Scardinius erythrophtalmus)

Perlín je dalším zástupcem skupiny tzv. bílých ryb. Jeho typickým znakem jsou sytě červené ploutve, díky čemuž si vysloužil přezdívky jako červenopeřice, červenka atd. Od plotice se liší zejména vyšším tělem (plotice má více „proudnicový“ tvar), dále tmavší duhovkou oka a také postavením břišních ploutví vzhledem k ploutvi hřbetní - perlín má břišní ploutve poněkud předsunuté, zatímco u plotice začínají zhruba ve stejné úrovni jako hřbetní ploutev.

Výskyt
Perlín se vyskytuje zejména ve stojatých nebo jen mírně tekoucích vodách s bahnitým nebo písčitým dnem, které jsou hojně porostlé vodním rostlinstvem. Jde tedy zejména o tůně, odstavná ramena, pískovny, rybníky a úseky cejnového pásma, méně často také parmového pásma řek. V České republice se nejhojněji vyskytuje na Jižní Moravě. Celkově je tento druh rozšířen po velké části Evropy od Francie až po Ural, dále v Turecku. Naopak chybí na pyrenejském poloostrově, severu Skotska, oblasti Skandinávie a v přítocích Severního ledového oceánu.

Potrava
Perlín stejně jako plotice žije v hejnech. Mladší exempláře se živí především planktonem a jinými drobnými bezobratlými, postupně se ale téměř výhradně orientují na rostlinnou potravu, například řasy.

Rozmnožování
Perlín dorůstá obvykle do délky  30 cm a hmotnosti 0,1–0,30 kg. Největší exempláře však mohou měřit až 40 cm a vážit kolem 1 kg. Pohlavní dospělosti dosahuje ve 2. roce a rozmnožuje se v období květen až červen.

Chov v jezírku
Nenápadná, stříbřitá rybka. V zahradním jezírku se chová málo. Krmíme granulemi pro kaprovité ryby. 

Lín obecný (Tinca tinca)

Lín obecný je kaprovitá ryba střední velikosti s několika nezaměnitelnými znaky. Především jsou to velmi jemné a hluboko vrostlé šupiny nazelenalé barvy, která na bocích a břiše přechází do světle žluté. Dalším znakem jsou černé a oblé ploutve a oční duhovka zbarvená do oranžova.

Výskyt
Lín je typickou rybou stojatých a pomalu tekoucích vod. Vyhledává především zarostlé, bahnité partie s klidnou a prohřátou vodou. Je poměrně nenáročný na obsah kyslíku ve vodě. V ČR zřejmě neexistuje lokalita, kde by byl lín skutečně hojný, početnější je jen v Polabí a na Jižní Moravě.

Potrava
Lín je značně uzpůsobený k životu v mělkých zarostlých vodách. Je také schopný přežít pod silnou vrstvou ledu. Je to všežravec, živí se především bezobratlými (larvami, plži atd.) a vodními rostlinami.

Rozmnožování
Tře se koncem května a v červnu na vodní rostlinstvo a má obrovské množství jiker. Dorůstá obvykle do délky 35 cm a hmotnosti 0,4–0,80 kg. Největší exempláře však mohou měřit až 55 cm a vážit kolem 3 kg.

Chov v jezírku
Existuje modrá forma, ale lín se chová málo, protože žije skrytě u dna a v jezírku bychom  ho po vypuštění nespatřili. Krmíme potápivými granulemi pro pstruhy a kaprovité ryby.

Karas stříbřitý (Carassius auratus gibelio)

Tento druh karasa pochází z Dálného východu. Karas stříbřitý (Carassius auratus gibelio) se dostal do Evropy v roce 1954, nejprve do Maďarska, a to do toku Dunaje. A protože Dunaj protéká v podstatě celou Evropou, od Donaueschingenu, kde pramení, až po dunajskou deltu, začal se tento druh karasa Dunajem šířit. Dostal se také na naše území, do řeky Moravy, kde byl poprvé jeho výskyt doložen v roce 1976.

Výskyt
Žije ve společnosti karase obecného.

Potrava
Potravou karasa stříbřitého je kromě živočišné složky i poměrně značné množství vodních rostlin.

Rozmnožování
Populace, která žije u nás, pozůstává jenom ze samic. Ty se dokážou množit díky své genetické anomálii tak, že jejich jikrám stačí k vývoji přítomnost mlíčí jakéhokoli druhu kaprovitých ryb. Pohlavní dospělost 2-3 rokem. Tře se od května do července.

Chov v jezírku
Existuje mnoho barevných forem. Je vhodný do malých a menších jezírek, kde vydrží i malé koncentrace kyslíku a znečištěnou vodu. Pro přezimování není nutná hloubka přes 1,5 m, dokáže vydržet i v 80 cm, při dobrých podmínkách dokonce nevadí ani zamrznutí v ledu. Velmi snadno se množí, což bývá problém u velkých jezírek, kde se potom nesnadno odlovují. Krmíme granulemi pro kaprovité ryby. 

Kapr obecný (Cyprinus carpio)

Je paprskoploutvá ryba z čeledi kaprovití (Cyprinidae). Je největší českou kaprovitou rybou a jeho chov má pro Českou republiku velký hospodářský význam.

Kapr obecný má několik forem, z nichž forma sazan je původní a nezušlechtěná. Sazan má protáhlejší tělo, po celé délce kryté šupinami. V proudících vodách je jeho tělo více protáhlé a nízké.

U zušlechtěných forem se hřbet za hlavou výrazně zvedá a je oproti tělu menší. Tlama kapra je výsuvná a na jejím obvodu jsou čtyři vousy. Ústa jsou neozubená, potravu zpracovávají požerákové kosti, které mají u kapra tři řady zubů. Oči jsou zlatavé, olivově zelené a pohyblivé. Kapr má hřbetní, prsní, břišní, řitní a ocasní ploutve. U těchto zdomácnělých kaprů se setkáváme s různými odchylkami ošupení. Holý - tělo nepravidelně pokryto různě velkými šupinami. Řádkový - na bocích mají řadu šupin, někdy i podél základny hřbetní ploutve. Hladký kapr - buď zcela bez šupin, nebo jen s ojedinělými šupinami pod hřbetní ploutví a při základnách ostatních ploutví.

Výskyt
Kapr obecný se dlouhodobě vyskytuje v řekách a jezerech úmoří Černého moře, Kaspického moře a Aralského moře, rozsah původního přirozeného areálu je však nejasný. Postupně byl pro svou užitkovou hodnotu rozšířen na většinu území kontinentu. Pro jeho chov byly vybudovány celé rybniční soustavy, hlavně v období středověku. Kapr obecný byl zavlečen do Austrálie, kde je považován za extrémně nebezpečný invazivní druh, který má velmi devastující vliv na tamní sladkovodní ekosystémy.

Potrava
Kapr obecný je všežravec, živí se bentosem a drobnými živočichy, které sbírá ze dna. Živí se také pšeničnými zrnky. Významnou součást jeho potravy tvoří i některé rostlinné zbytky, zejména různá semena.

Rozmnožování
Dožívá se až 40 let. Jeho pohlavní dospělost je mezi 3. - 5. rokem, doba rozmnožování: květen-červen. Hmotnost kapra obecného může ve vhodných podmínkách přesáhnout 20 kg a jeho délka může přesáhnout 100 cm.

Chov v jezírku
Pro svou tmavou barvu se chová jen v ojediněle, případně v jezírkách s rybami pouze z naší přírody. Nikdy nepřidáváme ryby z přírody mezi naše Koi, z důvodu možnosti zavlečení parazitů a chorob.

 

Parma obecná (Barbus barbus)

Parma je svojí anatomií uzpůsobena k životu v tekoucích vodách, zejména u dna. Má štíhlé, válcovité tělo. Její rypec je poměrně dlouhý, s masitou tlamou ve spodním postavení, která je vybavena čtyřmi vousky.

Výskyt
Parma obývá střední pásma řek a to úseky s tvrdým kamenitým dnem. Lze ji najít v podstatě na celém území České republiky, ačkoliv v některých oblastech je vzácná a celoročně hájená.

Potrava
Parma obecná žije v početných hejnech. Žije aktivním způsobem, potravu vyhledává v proudech a při jejím shánění je díky silnému rypci schopná obracet i větší kameny. Živí se larvami vodního hmyzu, měkkýši, korýši i drobnými rybami. Aktivnější se stává při vyšším stavu vody, kdy sbírá živočichy splavené ze zatopených míst.

Rozmnožování
Tře se v květnu a červnu. Ke tření táhne proti proudu do míst s písčitým nebo kamenitým dnem a zdržuje se v hejnech. Dorůstá obvykle do délky 50 cm a hmotnosti 1–2 kg. Největší exempláře však mohou měřit až 100 cm a vážit i 10 kg.

Chov v jezírku
Zajímavá ryba, která se však těžko shání a barevně není příliš atraktivní. Krmíme potápivými granulemi pro pstruhy.

 

Datum poslední revize a doplnění: